Do-ivt

Byzantské a osmanské období

Po rozdělení římské říše na východní a západní význam Soluně, která byla jedním z největších východořímských měst, vzrostl. Od konce 6.století byl však Balkán vystaven ničivým barbarským nájezdům (Slované, Avaři), v roce 620 postihlo město zničující zemětřesení, které zdevastovalo mnoho budov, většinou veřejných. Roku 586 oblehli Avaři zřejmě společně se Slovany Soluň poprvé, ale město bylo chráněno masívním opevněním a náporu útočníků odolalo. Obležení se pak ještě několikrát opakovalo, například v letech 675-681 se ji Slované neúspěšně pokusili dobýt celkem čtyřikrát. V té době byla již Soluň druhým největším městem byzantské říše (po ztrátě Antiochie a Alexandrie). Roku 904 vyplundrovali město Arabové, odvezli z něj bohatou kořist a odvlekli na třicet tisíc zajatců.

Byzantská Soluň se postupně stala prosperujícím městem, významnou obchodní křižovatkou i centrem tehdejší učenosti. Roku 1185 byla dobyta jihoitalskými Normany, kteří se pokoušeli zmocnit byzantských držav na Balkáně. Po vzniku latinského císařství v roce 1204 se Soluně a části Makedonie a Thessálie zmocnil protikandidát Balduina Flanderského na císařský trůn Bonifác z Montferratu a založil zde soluňské království. To však existovalo pouze do roku 1224. Tehdy ho dobyl na synovi Bonifáce z Montferratu Demetriovi epeirský despota Theodoros Angelos, jeden z byzantských exilových vládců, a nechal se korunovat císařem Římanů. Později se Soluň oddělila od epeirského despotátu a roku 1246 se stala součástí nikájského císařství a po roce 1261 obnovené byzantské říše. V době občanské války v vypuklo v letech 1242-1347 tzv. povstání zélótů, rozsáhlé sociální hnutí, vyvolané složitými poměry v tehdejší Byzanci. Ve druhé polovině 14.století bylo byzantské území silně okleštěno osmanskými Turky. Soluň byla jednou z mála držav, které zůstaly císaři. Již roku 1387 a znovu 1384 se jí dočasně zmocmili Osmani.

Roku 1430 bylo město definitivně dobyto osmanským sultánem Muradem II. a přejmenováno na Selânik, a vydrželo v tureckých rukách až do roku 1912 - téměř 500 let. V roce 1901 byl vystavěn moderní přístav. Bylo zde také centrum hnutí Mladoturků, navíc se zde narodil pozdější prezident Turecké Republiky Mustafa Kemal Atatürk v roce 1881. Právě v této době bylo neuvěřitelně multikulturním městem, žilo zde na 60 000 židů, dále Bulhaři, Albánci a samožejmě Turci a Řekové.

Moderní období

V první balkánské válce, v roce 1912 byla Soluň úspěšně obsazena Řeckými vojsky, po vypuknutí první světové války zde došlo k vylodění jednotek Trojdohody. Ještě před podepsáním míru, roku 1917 bylo celé zničeno požárem, jeho příčina není dodnes obeznámena. Francouzský architekt Ernest Hebrard Soluň přestavěl, a díky němu tak ztratila svůj orietální, turecký ráz a vrátila se do Evropy. Po válce kromě této obnovy došlo i k ohromnému stěhování obyvatelstva, často se mu také říkalo Hlavní město uprchlíků; byli sem přesídleni Řekové ze západní Anatolie, židé odešli do Palestiny nebo do USA. Krátce po vzniku Jugoslávie tu vzniklo Jugoslávské pásmo svobodného obchodu jako výsledek jejích snah o anexi oblasti. O dvacet let později, v druhé světové válce byla Soluň obsazena německými vojsky roku 1941 až do jejich ústupu v roce 1944. Okupace zničila poslední zbytky židovské komunity, zůstalo jen téměř 1000 židů. Po válce bylo město rychle obnoveno. Další ranou bylo zemětřesení v roce 1978. Soluň byla také roku 1997 vyhlášena Evropským městem kultury.